Člověk svoji realitu posuzuje podle svého subjektivního vědomí. Známe například paradox vnímání času: když se nudíme, čas se vleče, ale při pozdějším zkoumání nám v paměti zůstane dojem nepatného časového úseku. Naopak, když život klokotá, čas letí neskutečnou rychlostí. Přitom v paměti zůstává stopa, jakoby bychom prožili mnohonásobně více času.
Pokud chceme být přínosným člověkem, je důležité, kolik toho stihneme. Proto se celý TIME MANAGEMENT točí kolem dvou zásadních otázek:
1. Co mám teď dělat, aby to mělo maximální přínos a výsledky
2. Co se mám naučit, abych příště vyprodukoval větší přínos a výsledky
To, co běžně považujeme za pilíře Time Managementu (například Priority a Plánování), jsou jen pomůcky, jak zvládnout tyto dvě zásadní otázky. Například: „Jak mám dnes zvládnout co nejvíce obchodních schůzek?“ „Co mám zvládnout dělat jinak, abych měl víc úspěšných obchodů?“